Expozice obsahuje šest panelů 70x100 cm, které přibližují život světce a jeho dobu. Je umístěna v bývalém klášteře premonstrátů Znojmo Louka. Kopie výstavy se nachází v rodné světničce světce v kostele sv. Klementa Hofbauera v Tasovicích. Další kopie slouží jako putovní výstava.

Znojmo Louka - otevírací doba: duben-září Po-Ne 9.00-18.00; říjen-září Po-Pá 9.00-18.00, So 9.00-12.00. Prohlídku si objednáte na tel.: +420 515 267 458, +420 721 754 656; e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Tasovice - kostel sv. Klementa M. Hofbauera: Návštěvy kostela, prohlídky expozice a objednávky putovní výstavy sv. Klementa Hofbauera po domluvě na tel.: +420 604 712 015, +420 515 234 138; e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript  nebo Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Aktuální přehled míst, kudy výstava právě putuje, naleznete na tomto odkazu. 

Panely ve vysokém rozlišení si můžete stáhnout zde .

TASOVICE - RODIŠTĚ sv. K. M. HOFBAUERA

Panel č. 1

Svatý Klement Maria Hofbauer se narodil 26. prosince 1751 v Tasovicích u Znojma v rodině řezníka. Jeho otec Pavel Dvořák pocházel z Moravských Budějovic, maminka Marie, rozená Steerová, byla dcerou tasovického rychtáře, který mimo zemědělství provozoval i řeznictví. Zdědila po něm usedlost č. 34. Přišel na svět jako devátý z 12 dětí (sedm zemřelo) na druhý svátek vánoční a týž den byl také pokřtěn ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie. Jméno dostal podle Jana Evangelisty a do matriky byl zapsán jako Hofbauer, což je překlad otcova příjmení do němčiny.

Rodina žila v chudém řemeslnickém prostředí. Otec zemřel, když bylo Janovi necelých sedm let. O rodinu se starala matka za pomocí odrostlých dětí. Byla to žena nejen zbožná a pracovitá, ale i moudrá. Ve všem panoval pořádek, každý měl své povinnosti. Do Janových čtrnácti let vedla hospodářství sama. Poté otcovu živnost předala dceři Barbaře, odrostlí chlapci odešli do učení a postupně si založili vlastní rodinu.

Náboženskou výchovu získal Jan od své matky, pro kterou byla víra v Boha, milosrdenství jeho Syna a zprostředkující pomoc Panny Marie základem veškeré naděje. V tomto duchu vedla svou rodinu, největší vliv však měla na Jana, který na ní lpěl po celý svůj život s největší úctou a láskou. Uvádí se, že po zprávě o smrti tatínka dovedla chlapce ke kříži a řekla mu: „On je nyní tvůj Otec! Ať mu děláš stále radost!“ Je zřejmé, že v tu chvíli přijal Jan s dětskou opravdovostí mužné odhodlání dostát tomuto matčinu přání. Od útlého mládí mu matka dovolovala každou sobotu se postit, byl veden k tomu, aby dával almužny a dokonce, aby nechal sloužit mše na potřeby druhých. Rád se modlil. Byl to on, kdo doma svolával ke společné modlitbě a předříkával růženec. Jeho nejoblíbenějším svátkem bylo Zvěstování Panny Marie. Už jako ministrant byl velmi horlivý. Od mládí se projevovalo jeho výrazné charisma a schopnost vytvářet společenství, rys velmi důležitý pro kněze.

Rodný domek sv. Klementa M. Hofbauera v Tasovicích přešel sňatkem jeho sestry Barbory
do vlastnictví rodiny Preischingerovy a později rodiny Neuwirthovy. V roce 1908 jej koupila
rakouská provincie redemptoristů a následujícího roku zde zřídily sestry sv. Hedviky klášter se sirotčincem a domácí ošetřovnou nemocných. Když roku 1929 přeložily sestry sirotčinec i s klášterem do Hrušovan nad Jevišovkou, kde vznikl nový Dětský domov sv. Klementa, převzala objekt dne 13. 11. 1929 pražská provincie redemptoristů a založila nový klášter v Tasovicích.

UČNĚM, STUDENTEM A POUSTEVNÍKEM

Panel č.2

Jan Hofbauer ve svých šestnácti letech vstoupil 31. března 1767 do učení k Františku Dobšovi, pekařskému mistru ve Znojmě. Byl pracovitý, dobře zvládal svou práci a zakrátko byl přijat za člena mistrovy rodiny, kde si ho oblíbil mistrův malý, tehdy pětiletý syn. Když Jan každé ráno roznášel v nůši po městě čerstvé pečivo, posadil si k tomu chlapce na rameno
na nůši. Měl rád děti, byl fyzicky zdatný, dobrosrdečný, lidé ve městě ho měli rádi a přezdívali mu Kryštof (podle legendy sv. Kryštof přenesl malého Ježíška přes rozvodněnou řeku). I když se Jan jevil jako dobrý a spolehlivý učeň, zmocňoval se ho stále větší vnitřní neklid, stával se méně zodpovědným. Nedokončil učení a vydal se v roce 1769 pěšky na cesty. Zamířil do Říma, kde vedle toho, že poznal nové země, utužil celoživotní přátelství s pekařským tovaryšem Petrem Kunzmannem z jižního Německa, s nímž tuto cestu tam i zpět vykonal (v pozdějších letech byl v Římě celkem čtrnáctkrát, z toho osmkrát pěšky).
Po svém návratu z Říma pomáhal při pečení chleba u premonstrátů v Louce. Protože pocházel z chudých poměrů, nemohl pomýšlet na studium, i když od dětství bylo jeho přáním stát se knězem. Avšak další vnitřní neklid vytrhl Jana z ticha kláštera a po vyhledání Kunzmanna se znovu vydali do Říma. Cestou se zastavili v Tivoli, kde byla neobsazená poustevna. Mládenci ve věku maturantů přijali nová jména. Jan dostal jméno biskupa a mučedníka Klementa z Ankyry a Petr byl přejmenován na Emanuela. Po šesti měsících opustil Klement poustevnu i přítele a odešel domů. Tato životní epizoda nebyla nikdy zapomenuta. Hofbauer si provždy ponechal jméno Klement a podepisoval se Johann Klemens. Jméno Maria přijal později, zřejmě z úcty k zakladateli řádu. Klement Hofbauer se vrátil opět do Louky. Došlo zde však k významné změně. Představení kláštera mu umožnili navštěvovat klášterní chlapeckou školu. Jednadvacetiletý Klement tak usedl vedle malých žáčků a 4 roky studoval. V roce 1777 opustil školu a vydal se opět na cestu k jihu.

Ve třiceti letech nastoupil Klement Hofbauer ve Vídni v pekařství U Železné hrušky. Mistr Weyring si ho vážil pro jeho zbožnost a pracovitost, mistrova dcera si ho zamilovala. On ale kromě práce v pekárně dával přednost vídeňským kostelům, kde ministroval a zůstával věrný svému přání. Jeho sen se měl brzy splnit. Za prudkého lijáku obstaral fiakr třem marně
čekajícím dámám. Když se s ním promoklý vrátil, pozvaly ho ženy, aby si přisedl. Na otázku, jak se mu mají odvděčit, Klement jim sdělil své vroucí přání - studovat a být knězem. Tak se mu jeho sen splnil, neboť sestry von Maul uhradily většinu nákladů jeho studií. Studijní léta byla pro něho těžkým zápasem, vždyť samostatně hledal Boží pravdu. Ale přinesla mu i překrásné přátelství s kolegou Tadeášem Hüblem, synem revírníka od Lanškrouna. V tomto období si našel Klement i svůj veliký životní vzor, kterým byl P. Josef Albert Diesbach pocházející ze staré švýcarské šlechtické rodiny. Byl vzdělaným jezuitou - členem právě zrušeného Tovaryšstva Ježíšova. Založil ve Vídni spolek Křesťanské přátelství, kde soustředil věřící oddané katolicismu. Zde se Klement Hofbauer seznámil také s Josefem von Penclerem, synem diplomata, jehož Marie Terezie povýšila do šlechtického stavu. S ním navázal přátelství na celý život. Je zřejmé, že to byl Diesbach, jehož prostřednictvím se Klement poprvé seznámil se spisy sv. Alfonse Maria z Liguori. Klement Hofbauer studoval na teologické fakultě ve Vídni, zde však jeho zklamání nebralo konce. Představitelé školy postupovali podle představ císaře Josefa II., který si přál, aby kněz byl především vzdělaným člověkem, jenž by radil venkovským lidem ve věcech denní potřeby, při polnohospodářských
pracích a kázal o občanských ctnostech. Převážná část profesorů byli volnomyšlenkáři a svobodní zednáři, přednášky byly poznamenány osvícenstvím. Při jedné přednášce se Klement neudržel a se slovy: „Pane profesore, co zde přednášíte už není katolické!“, opustil posluchárnu. V roce 1784 opustil Klement Hofbauer i s Tadeášem Hüblem Vídeň a odešli do Říma. Po více než dvacetiletém putování se Klement rozhodl vstoupit do řehole redemptoristů. Dne 24. října 1784 přijal řeholní roucho a 19. března 1785 složil svaté sliby s podmínkou, že zbytek noviciátu si doplní.

Klement Hofbauer s Tadeášem Hüblem opustili v roce 1786 Vídeň a byli vysláni se souhlasem generálního představeného de Paula na misijní cestu na Bílou Rus. Kněze pozvala ruská carevna Kateřina II. Na cestě se k nim přidal Emanuel Kunzmann. Téměř po čtyřech měsících došli do Varšavy, kde si chtěli odpočinout. Dál už však v cestě nepokračovali. Ve Varšavě bylo totiž od 17. století bratrstvo sv. Benona, které mělo za cíl podporovat
cestující cizince, ošetřovat nemocné, starat se o cizozemské děti a sirotky. V době příchodu těchto tří německých řeholníků hledali pro svůj kostel kněze. Představený de Paul na požádání polského nuncia Saluzza a polského krále Stanislava Poniatowského dal svolení Klementu Hofbauerovi a jeho společníkům k pobytu ve Varšavě. Období, které prožil Klement Hofbauer ve Varšavě, patří k nejbolestivějším dějinám Polska. Přes všechny politické změny zůstala v Polsku bezbřehá bída stejně jako rostoucí morální rozpad společnosti. V samých počátcích pobytu se jeho pozornost soustředila nejdříve na nezaopatřené sirotky, pro které založil sirotčinec a vybudoval školy pro chlapce i dívky.
O své svěřence pečoval i po skončení školní docházky. Na tyto aktivity však potřeboval peníze. Vedle prostředků od svých přátel z Vídně pořádal sbírky a nestyděl se ani žebrat. Uvádí se, že když žebral v hospodě, jeden z karbaníků mu plivl do tváře. Hofbauer na to řekl: „To bylo pro mne – ale nyní mi dejte něco pro sirotky!“
Klementovou životní ideou bylo rozšíření řádu. Ve Varšavě viděl možnost jejího naplnění. Hofbauerovi se podařilo za krátkou dobu zvelebit zpustlý kostel sv. Benona, ve kterém probíhaly okázalé bohoslužby (pro představu můžeme uvést, např. když Hofbauer začínal, bývalo ročně uděleno 2000 svatých přijímání a od roku 1800 už jich bylo přes 100 000). Kostel se stal i pro svou hudbu vyhledávaným kulturním centrem a byl neustále plný lidí. Zvyšující se počet kněží tu vykonával denně několik mší, kázání, adorací a modliteb. Z bohoslužeb u sv. Benona učinil Hofbauer „ustavičnou misii“. Tím obnovil ve Varšavě okázalé katolické slavnosti. To však vyvolalo podezření v politických kruzích i nepřátelství u svobodných zednářů. Na základě rozkazu byli na konec redemptoristé z Varšavy vykázáni a to 17. června 1808.

Po vypovězení redemptoristů z Varšavy strávili kněží čtyři týdny ve vězení v Küstrině. Poté byli vykázáni do svých domovských států. Po tomto neúspěchu prošel Klement Hofbauer velikým vnitřním obrácením. Pochopil, že svoje životní dílo (vybudovat řád redemptoristů za Alpami) nelze dosáhnout lidskými cestami. Od této chvíle se stal Božím služebníkem, který si
nic nevybírá a jde tam, kam mu Pán ukazuje. Klement Hofbauer se vrátil opět do Vídně. Soustředil kolem sebe chudé lidi, navštěvoval nemocné, jimž nosil jídlo, chodil jim zatopit, přinášel útěchu i finanční pomoc. Seskupoval kolem sebe i zvídavou mládež nejrůznějších vrstev a snažil se jí předat poklad víry. Právě pro ni udělal Hofbauer pro budoucnost nejvíce.
Klement se stal duchovním správcem v klášteře sv. Voršily v Jánské ulici. Zde si získal velkou oblibu sester, pozvedl život kostela stejně jako ve Varšavě. Dbal na krásu a okázalost bohoslužeb a znovu obnovil kázání. Lidé začali navštěvovat kostel, kde na ně působilo především to, s jakou úctou a pokorou Klement sloužil mši svatou. Jeho kázání měla velikou sílu, která pramenila z jeho životní moudrosti. Stal se vyhledávaným zpovědníkem a rádcem lidí z celé Vídně. Klement Hofbauer docházel pravidelně i do společnosti mezi vlivné osobnosti. Je zřejmé, že prostřednictvím účastníků Vídeňského kongresu, lidí kolem Friedricha Schlossera, frankfurtského delegáta, se Klement pokusil ovlivnit výsledek církevně politických otázek, např. obnovení církevního státu, nové uspořádání biskupství, obsazení jejich stolců. V závěru svého života Klement Hofbauer zakusil ještě mnoho trpkosti. Nedlouho po Vídeňském kongresu byl znovu sledován policií, šikanován a často vyslýchán. Byl očerněn u císaře na základě tvrzení mocné politické kliky. Ta chtěla dosáhnout jeho vypovězení z Rakouska. Nakonec se vše obrátilo v Hofbauerův prospěch. Když se císař po návštěvě u papeže vrátil z Říma udělil Klementovi audienci, na které Hofbauer předložil císaři
ke schválení pravidla založení kláštera redemptoristů. Významného dokumentu, který uvádí kongregaci do Rakouska (19. 4. 1820), se již Klement nedočkal. Zemřel 15. března 1820.