Dopis pro Tebe:

Hronov, 11.10.2009

Jak jsme byli zpočátku nejistí, nevěděli, co vlastně máme očekávat. Vždyť naši kněží jsou obětaví a na vysoké úrovni! Ale- stereotyp je velký protivník naší víry!

A tak již v průběhu  prvního týdne misií se udála- myslím v nás všech- podivuhodná změna.

S pomocí našich misionářů jsme se dokázali podívat novým pohledem na základy našeho křesťanského života, na víru, modlitbu, vzájemnou lásku. Na náš společný život, když jsme vyšli z lavic a objímali se se vzdálenými sousedy, nebo se s manželem -tuším od naší svatby poprvé- drželi v kostele za ruce a modlili se a obnovovali svůj manželský slib. Možná maličkost, ale na tuhle chvíli budeme vzpomínat ještě po létech, v radostech i těžkostech!

Poznali jsme, že Krista máme brát vážně každou minutu svého života, ale že se to nevylučuje s humorem, kterého se nám většinou nedostává.

Že i ti, kteří léta nedokázali přijmout svátost smíření, odhodlali se k tomuto kroku.

Že i naše společenství dostalo nový impulz a začalo lépe pracovat.

Že naše mládež, naše svěřené děti, naši ministranti, ožili a utužili společenství, více se zajímají o sebe navzájem a snad se i s větší chutí zapojují do dění ve farnosti.

Navštívené rodiny vyprávěly ještě po mnoha týdnech s radostí o debatách při stolu.

Po roce při obnově jsme se již předem těšili a nebyli jsme zklamáni, naopak, dostali jsme darů vrchovatě. Těch, které mol ani rez nekazí...

Byla bych ráda, kdyby bylo v možnostech misionářů, aby přijížděli pravidelně, v odstupu několika, snad nejvýš 10 let na obnovu. Vždyť za tu dobu toho tolik prožijeme, tolik se změníme.

Přání otců misionářů, když se s námi loučili, bylo jediné: abychom poslali své děti k nim, abychom se modlili a podporovali povolání k zasvěcenému životu.

A tak děkujeme za všechny dary, tak štědře rozdávané.

A svěřujeme svoje touhy do rukou Boha, který zná, co potřebujeme.

S vděčností a modlitbou

Libuše Pavlišová

Hronov, Divadelní 149

Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript